Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Niekto ich hudbu miluje, niekto ju neznáša, ďalší zase povie „je to hudobnícky iste skoro neuveriteľné, ale vážne sa to vlastne brať nemá“, niekto vytkne umelosť zvuku, ďalší to má „hlavne vizuálne“, že chce na koncerte zblízka sledovať bubeníka/iného favorizovaného hráča, proste čo človek, ktorý počuje ARCHSPIRE, to iný pohľad na hudbu vysokotechnickej deathmetalovej hydry z kanadského Vancouveru. Ich najnovší, v poradí štvrtý album vyšiel koncom októbra, je na ňom osem skladieb a už tradične sa kapela zmestila do svojho preferovaného časového rozpätia „krátko nad 30 až niečo pod 35“, ktoré jej tvorbe ešte pridáva na intenzite. Zložila a nahrala ho zostava totožná s tou z predošlého albumu „Relentless Mutation“ a tak pri nových príbehoch z ríše sci-fi, odporu k ľudstvu a inváziách emzákov nikto netápal v neznámom hudobnom teréne.
Osobne mám hudbu ARCHSPIRE rád. Niekedy nad ňou pokrútim hlavou, aj sa občas neveriacky zasmejem, ale baví ma. Napríklad aj pre to, že stačili by drobné detaily, posun všetkého o milimeter, a už by som ich možno vypol ako studenú akademickú predvádzačku. Ale takto ma to baví, možno aj preto, že miestami Kanaďania znejú až prehnane, prepálene, skoro absurdne, ale nejako sa darí udržať skladby celé pokope a zmysel dávajúce. Ešte aj zvuk je taký, ako keby niekto každý jeden tón naleštil, nalakoval, vypláchal v dezinfekcii a naolejoval, a pre čosi sa mi tu nechce vytýkať umelé vyznenie kadečoho, hoci nájdem kopu kapiel, ktorým presne toto vytknem. Tuto ako keby to malo byť presne tak. Tam, kde sú ORIGIN ultrarýchli, technicky trilkujúci, besní a drviaci, skrátka elitný tech/BDM, sú ARCHSPIRE ultrarýchli, „technika na amfetamínoch“ a miesto efektu zničujúcej surovosti skôr zábavní v dobrom slova zmysle.
Pretože sme v Kanade, patrí sa spomenúť odraz majstrovstva CRYPTOPSY i nadanie pre technické hranie a kompozičné fígle BEYOND CREATION. Dá sa povedať, že oproti tým prvým nie sú ARCHSPIRE takí zlovestní a na rozdiel od tých druhých som ich nepotreboval vidieť a počuť naživo, aby som uznal, že je v tom naozaj o dosť viac viac než chladná prezentácia virtuozity, v ktorej sa ale strácajú skladby. V každej skladbe majú toho toľko, koľko by nejakej novej „old school“ uctievajúcej bande vystačilo na celú diskografiu, bubeník je zver, chobotnica, čo do rýchlostí rúk a nôh taký, že ak by to zahral o tretinu „príčetnejšie“, stále by to bol výprask. Strunmajstri bez komentára a vokalista má v čeľustiach určite kĺby navyše, inak sa niektoré jeho momenty nedajú vysvetliť. Miesto brutality je výsledným efektom skôr „zábavná extrémnosť“ a ARCHSPIRE okrem toho hrajú aj výrazne melodicky, atmosféricky, poskytnú priestor dráme i pátosu.
A keďže nejaké pózovanie o tom, akí sú temní, zlí, najlepšie aj nenávistní a mizantropickí by im asi nikto nezožral (už na to väčšinou ani nemajú vek), prihodili aj trochu humoru, sebairónie či niečoho takého. Telefonický odkaz, ktorý s prízvukom zamestnanca indického call centra alebo „riaditeľa Microsoftu“, sídlom na tomže polostrove, lamentuje, že čo má toto byť, aké je to celé napiču a že „treba do hudby vrátiť nebezpečnosť!“ Úplne to vidím, nie prvýkrát, vyjde fakt dobrý death metal, patrične namakaný a brutálny, proste tak, ako to má byť, a – voilà! – do minúty dakde po fórach nejaký chlapec lamentuje, že „je v tom málo zla“ a hrôza ho z toho neberie a takéto tieto, však viete. Lebo veď treba omieľať tri riffy od MORBID ANGEL z roku 1986, nasypať pod to zemiaky a „musí to byť kurva dobré!“, alebo, ak by to nepomohlo, dačo sa požičia od BLASPHEMY, dačo od VON, prisypeme vplyv nejakej nórskej kapely, čo v roku 1992 nahrala jedno demo, za zvyšné peniaze kúpila kanister benzínu a pohltila ju temnota, ešte to zahráme chujovo a máme konečne zlometal. Takže ARCHSPIRE tiež radšej takto, a ja si len spomeniem, že v zásade podobne techniku hrotili napríklad BENEATH THE MASSACRE, ktorí ma jednoducho nebavili. Ľudský mozog funguje neraz podivuhodne, veď táto recenzia tiež mala byť pôvodne kraťas, ale už sem musím lepiť celý „servis“.
1. Drone Corpse Aviator
2. Golden Mouth of Ruin
3. Abandon the Linear
4. Bleed the Future
5. Drain of Incarnation
6. Acrid Canon
7. Reverie on the Onyx
8. A.U.M. (Apeiron Universal Migration)
V současnosti první liga technického kanadského death metalu. CRYPTOPSY a BEYOND CREATION na steroidech. Nehorázný tlak, který mizí jen ojediněle v intermezzech, které nijak nepodrážejí nohy ryzosti a průraznosti celé desky. „Bleed the Future“ je suverénní dospělé album, které je založeno na excelentních technických výkonech, nicméně nemám z něj ani v nejmenším pocit nějaké vychloubačné předvádivosti.
6. prosince 2021
Shnoff
9 / 10
Málo zlé? Na zlo tu máme covid a Richarda Krajča.
5. prosince 2021
ZE SHOUTBOX-u
Marigold
Relentless Mutation byl dokonalý titanový skelet. Novinka na něj napíná lidské maso. Tahle umělá inteligence už umí nenávidět, nejen chladně kalkulovat. Vše, co očekávám od extrémního metalu 21. století. A ještě něco navíc!
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.